Aleši, rozhodl ses kandidovat do zastupitelstva a vést kandidátku. Mohl bys sebe i vaše lidi představit? Říct něco o sobě, o zkušenostech, které máš, a případně o tvých koníčcích a věcech, které tě zajímají?
Začněme tím, jak dlouho už bydlíš v Horoměřicích a co tě vlastně vyburcovalo k tomu pokusit se ovlivnit správu vaší obce?
V Horoměřicích bydlíme deset let, důvod proč jsme sem přišli, byl úplně prozaický a shoduje se s důvody mnoha mladých rodin, které mají děti, a dosavadní bydlení jim přestává stačit. V Dejvicích, kde jsem bydlel v nájmu ve dvoupokojovém obecním bytě, nebylo moc prostoru a žena měla byt na Lukách, který měl jen 42 metrů. Takže jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do Horoměřic, kde budeme blíž přírodě, kde si naše děti budou moct hrát před domem, kde budou v bezpečí, kde budeme mít klid věnovat se svým koníčkům. Brali jsme to i jako místo s klidnější dopravou, s možnostmi parkování a podobně. Asi to, co hledá každý, kdo odchází ze stísněného městského bytu a chce okolo sebe trochu víc prostoru. To, co jsme si ze začátku neuvědomovali a pochopili jsme až postupem času, byla možnost nějakého širšího sousedského soužití, protože na to jsme z města nebyli úplně zvyklí a nahrazovali jsme si to naší komunitou přátel, která byla poměrně velká a našimi aktivitami, které byly různě po republice a za kterými jsme dojížděli.
K lidem na kandidátce. S některými jsem se znal ze sousedství, některé jsem oslovil přes internet, na zastávce autobusu, pak efekt lavinová koule a nakonec tu bylo 15 kandidujících a další spolupracující. Měl jsem z toho velkou radost. Jsme pestrý tým, a to je dobře.
Co tě teda pohnulo k tomu kandidovat, co ti řeklo: teď si myslím, že bych se rád zapojil do správy obce?
Není to možná úplně krásná představa, ale musím přiznat, že ta první motivace byla negativní. Byl to zážitek, kdy do té naší zabydlené pohody a ukolébanosti, ve které jsme V Bytovkách žili – náš byt se nachází v bytovkách u pole v nástavbě na domě z roku 68´- zasáhlo, že se na zeleném hřišti, právě na místě, kde se naše děti scházely a kde jsme trávili volný čas, má postavit obrovský dům. Zmíněný pozemek dostala v restituci Kanonie premonstrátů a obratem ho prodala. Cítili jsme celkem nevůli s námi, jako se sousedy, cokoliv řešit. Developeři nám předložili nějakou hrubou studii a řekli, že tam plánují dům až s padesáti bytovými jednotkami. Jen pro zajímavost, v jedné bytovce jako je ta naše, je bytů osm. Dům by měl být rozlohou asi třikrát větší, než je jedna bytovka, a měl by se vecpat na ten malý plácek. A to se nám, samozřejmě, nelíbilo. Nejen protože bychom museli oželet zeleň, což je při výstavbě přirozené, ale ten pozemek je naprosto nevyhovující z hlediska přístupových cest a z hlediska parkování. Cítili jsme, že náš komfort bude velmi omezen a nevěřili jsme, že je možné přijmout takovýto přístup developera a čekali jsme, že s obcí najdeme společné řešení. Že se obec vymezí proti neúměrnému rozsahu stavby, že obec do věci nějak výrazněji zasáhne. Setkali jsme se ale s velmi vlažnou reakcí, protože převážil zájem obce být zadobře s velkým majitelem pozemků v obci a v okolí jako jsou premonstráti. Což na jednu stranu je pochopitelné, na druhou stranu jsme z toho byli nemile překvapení, a začali jsme se rozkoukávat v místní politice a navštěvovat zastupitelstva. Když říkám my, myslím tím skupinu lidí právě z bytovek, kteří se rozkoukali a prozřeli. Najednou jsme si na zasedáních zastupitelstva všímali situací, které nám nepřipadaly standardní. Jsem člen několika spolků, toto prostředí znám a obec není nic jiného než jakákoli nezisková organizace. Dostává peníze ze společného balíku, vybírá peníze za různé agendy, místní daně a podobně, a může nějakým způsobem podnikat. Najednou nás překvapilo, že tady je jiná kultura jednání. Že zásadní věci, o kterých se rozhoduje, probíhají ve velmi úzkém kruhu a ostatní členové zastupitelstva, myšleno nečlenové Rady, se stávají jakousi stafáží, která se musí dožadovat nějakých detailních informací. A veřejnost, která tam v té době už ani moc nechodila, protože pochopila, že to nemá cenu, už informace nezíská vůbec. Ten úřad na mě začal působit jako jakási uzavřená černá skříň, kde se něco děje a všichni ostatní stojí naprosto mimo centrum toho dění. Přičemž je jim stále opakováno, že se pro ně koná dobro. A když se věc dlouhodobě opakuje, tak se z ní stane všeobecně uznávaná pravda. A ti, kdo o ní pochybují, to vzdají a ti, kdo chtějí bojovat, bojují s větrnými mlýny, protože pravidla jsou nastavená tak, že vždycky budou jen obtížným hmyzem v té neměnné konstelaci.
Myslíš si, že při velikosti Horoměřic je ještě možné udržet ten blízký dotek mezi radnicí s každým jednotlivým občanem?
Určitě ano. Myslím si, že se to začíná dařit i různým městským částem a v tom lze vidět velkou inspiraci. Je ale otázka, jestli tu inspiraci chceme hledat, nebo jsme natolik přesvědčeni o vlastní výjimečnosti, že ji hledat nebudeme. To jsem zažíval i na zastupitelstvu, když tam jedna sousedka dávala za příklad starostku Chýně, která úspěšně jednala s developery a dosáhla lepších podmínek při výstavbě. Odpověď zněla: „Paní starostka Chýně ještě nic nepředvedla, my to tady řídíme tak a tak dlouho, my umíme, my víme.“ Ale já jsem s kamarády za paní starostkou do Chýně pak jel, dvakrát jsme se potkali, a zjistil jsem, že kromě jednání s developery – které může hodnotit každý po svém
a ani podmínky nemusí být srovnatelné – tam rozjela spoustu zajímavých drobných projektů právě na podporu komunity. Myslím si tedy, že takovéto a priori pohrdání okolím a představa vlastní výjimečnosti, je přesně začátek konce, kdy z obce vzniká izolovaný ostrov. Já jsem v takovém izolovaném ostrově vyrůstal, revoluce byla, když mi bylo 13, a tak tu paralelu jasně vidím.
Takže v zastupitelstvu vidíš takovou tu šedou, úřednickou vládu, která vlastně jenom vykonává nějakou základní správu, ale s občany se nebaví?
Velmi zjednodušeno. Já myslím, že slovo šeď, které jsi použil, je docela přesné. Obec pro občany udělala spoustu dobrého, ale tak to bylo i za mého dětství. Chodil jsem do docela hezké školy, kde bylo docela hezké sportoviště a vlastně parky byly okolo také tak nějak, na tu dobu, docela dobře udržované. Ono to vlastně na první pohled bylo jako hezké, ale pak když člověk nahlédl do hloubky, tak ten systém byl vlastně patologický a určitá paralela se mi nabízí i s naší obcí. V obci jsou od revoluce pravicová zastupitelstva, ale způsob komunikace, způsob vládnutí se, bohužel, byť to asi nebyl záměr, velmi přiblížil tomu před revolucí. Já si myslím, že ti lidé jsou tam prostě dlouho a přišli na to, že mohou věci dělat sami a po svém bez ohledu na občany. Na zastupitelstvu dokonce zaznělo: „S občany se nemá cenu příliš bavit, protože každého zajímá jenom to, co se děje na jeho dvorku.“ A to mě, samozřejmě, velmi popudilo. V České radě dětí a mládeže, kde jsem aktivní a jíž jsem předsedou už třetí volební období, se zajímáme o to, proč jsou mladí lidé tak zoufale neaktivní, proč se nechtějí do ničeho zapojovat, proč míra pasivity, a nejen u nás, ale i v okolních zemích, narůstá a naopak, proč v některých zemích je ta míra menší a mladí lidé se zajímají o dění kolem sebe. Zjistili jsme, že jde hlavně o fenomén postsocialistických zemí, kde jsou mladí lidé přesvědčení, že jejich názor nikoho nezajímá a ani neví, kde a jakým způsobem by svůj názor měli prezentovat. A když jsme se ptali, jestli by uvítali, aby jim někdo vysvětloval, aby je někdo učil, jak se zapojit, byl zájem poměrně velký. Nebudu souhlasit s názorem, který zaznívá na zastupitelstvu, že lidé rozhodnou
ve volbách, tím pádem potom už nemají žádnou možnost zasahovat do toho, jak rozhoduje zastupitelstvo nebo rada, protože svou důvěru přeci dali na začátku. To je přesně taková ta „Klausovská rétorika“. Lidé svou důvěru poskytují v pouze obecném rámci, oni přece nevědí,
o konkrétních krocích, nevědí, jestli se určitý pozemek bude prodávat nebo nakupovat. Protože v programu nemůže být do detailu rozepsáno, jestli podpoříme konání nějaké kulturní aktivity nebo jiné, nebo jestli podpoříme nebo nepodpoříme právě tenhle spolek.
Občané určitě nemohou rozhodovat o všem, ale rozhodně mají mít možnost systém mnohem výrazněji ovlivnit. Ať už je to scházení se tváří v tvář – otevřené dny na radnici, kdy každý může přijít a zeptat se na co potřebuje, ať už je to systém na stránkách, kde si lze domluvit návštěvu s každým, ať už zaměstnancem nebo voleným zastupitelem na radnici, ať jsou to veřejná projednání na konkrétních místech. To je naše představa otevřené radnice. Opravdu se nebojím chodit a bavit se s lidmi, dělám to běžně. Vedu velkou neziskovou organizaci, která má 97 členských organizací, ve kterých je dohromady přes 200 tisíc individuálních členů. A i fungování tohoto obrovského množství lidí je založené na úzké, pravidelné, přesné komunikaci, takže není důvod, aby to tak nešlo i v obci.
Tím jsme se vlastně dostali k tomu, jaké máš zkušenosti. Jak ses vyučil, co můžeš obci nabídnout?
Když jsi řekl „vyučil“, měl bych asi začít od píky. Chodil jsem na základní školu v Praze 6. Jak jsem řekl, byla to taková moc hezká škola, je tam do dneška, na náměstí Interbrigády, už jí přejmenovali – Antonína Čermáka, předtím byla Julia Fučíka. Měla družinu, a když to zpětně hodnotím, tak si připouštím, kolik času jsem v té škole strávil zbytečně. A o učitelích, o kterých jsem si tenkrát myslel, že učí špatně, nebo že něco není v pořádku, si to myslím dodnes. To je pro mě největší hnací motor pro to, aby se moje děti mohly učit líp a zažívat školu radostnější, než jsem ji prožil já. Míň šedou. Uvedu to na konkrétním příkladu. Vždycky jsem byl zvídavý, takže jsem se rád učitelů na něco ptal. A když učitel nevěděl, tak jsem byl osočen, usazen a přišlo mi to hrozně líto, protože kdyby mě ten učitel dokázal navést a připustit si, že můžu nějakou informaci dohledat, tak ta informace mohla být obohacením nejen pro mě, ale pro všechny, i pro něj. Připustit si, že vzdělávání tvoříme všichni společně, využít toho zájmu a vzájemně se podporovat, ustoupit od role učitele, který všechno ví. A s odstupem času zjistíte, že toho třeba tolik nevěděl. Se stejnou zkušeností jsem potom absolvoval střední školu a posléze i vysokou školu. Občas jsem zažíval ty samé situace, kdy bylo v posluchárně 400 lidí, a když mi něco nesedělo, tak jsem se zeptal a ne vždycky to bylo bráno, že ten můj zájem je fajn. Toto si teď vynahrazuji v mé práci s dětmi, snažím se mimo školu právě vzbuzovat zájem v dětech a v mladých lidech. Od svých 13 let jsem členem Ligy lesní moudrosti, což je organizace – něco jako skauti, ale v indiánských kulisách, kdybych ji měl popsat co nejstručněji – ve které se zabýváme celoživotním rozvojem člověka, takže krom toho, že jezdíme tábořit do týpí, do přírody, tak si hodně věcí vyrábíme vlastníma rukama a plníme si takové zkoušky, něco jako bobříky, my tomu říkáme orlí pera, a tyto zkoušky jsou ze všech možných oblastí lidského vědění a dovedností. A tím se nějakým způsobem rozvíjíme, nutí nás to dohledávat si pořád nové informace, nezakrnět jenom v tom, co se člověk naučí a používá třeba pro svoje povolání. A v této organizaci vedu děti v našem kmeni Walden, což je kmen, který jsme založili na Praze 6 těsně po revoluci, a tím kmenem už prošly desítky nebo stovky mladých lidí. Dnes má 110 členů, zhruba polovina jsou děti a se třiceti dětmi pracujeme pravidelně. Obnáší to přípravu schůzek, víkendové akce, různé prodloužené víkendy, prázdninové pobyty, tábory. Snažím se vzbuzovat zájem a učit se od dětí, nestavět se do role toho, který všechno ví.
Co se týče tvých zájmů, koníčků a zkušeností v neziskových organizacích je, myslím, škála poměrně široká, máš nějakou zkušenost přímo i se správou města? Protože Horoměřice jsou už spíš město než jenom vesnice.
Protože otázka teď směřuje spíš k manažerským dovednostem, popíšu stručně svůj vývoj v téhle oblasti zkušeností. Když mi bylo osmnáct, přišlo mi, že je Liga lesní moudrosti, které jsem členem, vlastně také taková šedá a že se s tím musí něco dělat. Měli jsme náčelníka, to byl starý pán, kterému bylo 70 let a už mu končilo jeho volební období, a já jsem měl tu drzost, že jsem za ním přišel, jestli by se neurazil, kdybych kandidoval na náčelníka. A on řekl, že ne, že mi fandí a že mě podporuje. Vzniklo fantastické spojenectví. Byl jsem zvolen náčelníkem, podpořila mě většina členů, kteří o tom hlasovali, a měli jsme takový zajímavý tandem s těmi starými woodcraftery, s těmi starými členy. Byla to fantastická spolupráce, kdy já jsem byl mladé ucho, které mělo nějaké nápady a vedle toho byli ti starší, kteří měli zkušenosti. Tam jsem nasbíral hodně zkušeností. Ta organizace měla tenkrát 1000 členů, dneska jich je 1400 a její rozpočet se násobně zvedl, vyvíjí se a realizovala docela hezké a zajímavé projekty. Vzdělává náčelníky, kteří dál pracují s dětmi. Připravuje spoustu akcí navenek, vydává časopis, má docela hezké internetové stránky, vydává neustále novou vzdělávací metodiku a co je nejdůležitější, povedlo se udržet nadšení, takže po mně jsme vždycky dokázali zvolit dalšího náčelníka, další činovníky, protože tohle všechno je dobrovolnická činnost. Platíme pouze několik lidí v kanceláři na malé úvazky, takže vždycky je nutné mít někoho ochotného, kdo do toho jde na úkor svého času a chce se tam realizovat. Když jsem asi po devíti letech skončil jako náčelník v Lize lesní moudrosti, tak jsme akorát vstupovali do České rady dětí a mládeže (ČRDM), což je společný zástupce neziskových organizací, které se zabývají výchovou dětí a mladých lidí. Tenkrát se spolky dávaly dohromady, protože cítily ohrožení zvenku. Důvodů vstoupit ale bylo více, ať už to byly třeba dotační programy, společné mezinárodní zastoupení nebo snaha zapojit se do vyjednávání o různých zákonech, které se začaly dotýkat naší činnosti. Já jsem zde zase začal pomáhat jako dobrovolník, bez toho, že bych se vzdal své činnosti v Lize, ať už v našem kmeni na Praze 6 nebo práce v náčelnictvu, kde jsem zůstával dál jako volený člen. V ČRDM jsem byl postupně zvolen do představenstva, pak jsem se stal místopředsedou a nakonec jsem se stal předsedou této organizace. Teď už ji vedu asi devátý rok a jsem ve třetím volebním období. Znovu se opakoval scénář z Ligy lesní moudrosti – rozšiřovala se členská základna i počet zaměstnanců. Začínal jsem asi s pěti zaměstnanci, dneska jich tam máme osmnáct lidí, kteří pracují na různých projektech. Obrovsky se rozšířila škála činností od těch servisních, které jsme původně měli. Zabýváme se výzkumy o dětech
a mládeži v České republice i zahraničí, publikujeme v zahraničních encyklopediích a časopisech. Jsme přítomni v poradních orgánech ministerstev, ministrů, účastníme se jednání výborů v Poslanecké sněmovně, podvýboru pro mládež, spolupracujeme se senátory, jsme členy Rady vlády pro nestátní neziskové organizace. Snažíme se využít tu reprezentativnost té obrovské organizace a potenciál, který má, nejen proto, abychom zajistili profit našim členům, ale celému sektoru organizací, které pracují na veřejně prospěšných aktivitách a je jedno jestli je to životní prostředí, sociální služby nebo kultura. Myslíme si, že se podpora těchto činností státu jednoznačně vyplácí.
Vždy jsem byl, a stále jsem, hodně aktivní jako dobrovolník, ale potřeboval jsem také nějaký zdroj obživy. Po střední škole a absolvování civilní služby, tenkrát byla ještě vojna povinná, jsem nastoupil na inzerát z novin do servisní firmy na HP tiskárny, která již dneska neexistuje. Po několika letech jsem odešel a spoluzaložil novou společnost. Byly to krásné roky. Nikdy jsme se nestali velkou firmou, ale dokázali jsme platit čtyři zaměstnance, udržet v provozu autopark, platit nájmy a odvádět kvalitní práci, která byla chtěná. Tribar funguje do dneška, i když už v komornější formě. Opravujeme již jen u zákazníků, většinou větší laserové tiskárny a plotry pro architekty a projektanty. Starám se o administrativu, většinou po nocích. Do terénu se dostanu již velmi zřídka.
Moje konkrétní zkušenost s nějakou obecní politikou? Měl jsem to štěstí, že jsem byl v uplynulých třech letech v poradním sboru starosty Prahy 6. Ocitl jsem se v takové neformální skupině zajímavých lidí, které si starosta vybral. Byly tam zastoupené hlavně instituce z Prahy 6, ředitelé knihoven, rektoři vysokých škol, významnější podnikatelé z Prahy 6. A starosta s námi konzultoval různá rozhodnutí
a zajímal se o názory na dění, které mělo nějaký vliv na Prahu 6, nebo se neodehrávalo přímo v městské části, ale třeba utvářelo místní klima. Byla to velmi milá setkání, kde jsem měl možnost nahlédnout do způsobu práce starosty a do třídění informací, které mu potom sloužily pro jeho strategická rozhodnutí nebo další práci s volenými zastupiteli na radnici.
Mnoho lidí z Horoměřic dojíždí do Prahy za prací, Praha 6 je vzhledem k hranicím Horoměřic váš největší soused. Myslíš, že tato zkušenost z poradního sboru starosty může posloužit nějaké budoucí spolupráci? Lze na toto propojení nějak navázat?
Jednoznačně, mám Prahu 6 rád, v Praze 6 jsem se narodil, mám tam rodiče, sestru s rodinou. Jsem tam v podstatě každý den, protože jezdím do Prahy pracovat. V Praze 6 máme také naší klubovnu. Myslím, že spolupráce je naprosto zásadní. Protože pakliže budeme vymezovat, že na jedné straně je Praha, Praha 6 a na druhé straně jsou Horoměřice a mezitím nějaký příkop a my se snažíme urvat, co kdo může, tak je to velmi krátkozraké. Stejně jako když vykopeme příkop mezi námi a Statenicemi nebo mezi námi a Úněticemi. Horoměřice nemůžou fungovat jako svět sám pro sebe. Například při budování liniových staveb jako jsou silnice a dálniční okruh, si nemůžeme dovolit stanovisko: „Nám to tady u Horoměřic hučí, posuneme to ke Statenicím, ať to hučí ve Statenicích. Statenice jsou menší, tak ať to hučí pro míň lidí.“ To je něco naprosto nepřípustného. Hledání řešení by mělo vypadat takto: „Kompenzace je taková a taková, podmínky jsou takové a takové a pojďme hledat, abychom se opravdu přiblížili výhře pro maximum zúčastněných.“ Takže i z tohoto důvodu je spolupráce s naší hodně, hodně větší sestřičkou jako je Praha 6 naprosto zásadní.
Představil jsi, kdo jsi a vysvětlil své základní postoje. Jak si představuješ dobu po volbách? Dobu, kdy zasednete v zastupitelstvu, stanete se členy Rady, případně dalších orgánů, které mohou Horoměřice v budoucnu potřebovat?
Tady bude samozřejmě záležet na výsledcích voleb a vyjednávání o tom, jak bude rozložení sil na radnici skutečně vypadat. My v tuto chvíli neslibujeme nikomu, že se budeme kamarádit, protože se snažíme přesvědčit občany, aby novou značku jako je STAN vzali na vědomí, aby nám uvěřili, aby neměli strach z toho, že jsme noví a že třeba nemáme tolik zkušeností jako ti, kteří obec vedou 15 let, 20 let. Nebudeme znát všechny problémy, nebudeme znát všechna zákoutí nebo všechny historické souvislosti, ale máme vůli společně komunikovat s těmi, kteří ty konkrétní problémy mají a společně hledat řešení. V první řadě budeme muset najít společná řešení s těmi, kteří se dostanou do zastupitelstva a od toho se budou potom odvíjet konkrétní kroky. Nejde si jen tak diktovat: „My chceme starostu nebo místostarostu!“. Ne, my chceme, aby se naše obec zlepšila, to je úplně nejdůležitější. Na čem trváme od začátku a popsali jsme to i v našem programu se jmenuje Otevřená radnice. To je to, co se tady snažím od začátku nějakým způsobem popisovat, protože bez toho se dál nepohneme.
Máte připravenou nějakou přesnější analýzu současných potíží Horoměřic, kterou byste mohli představit občanům? Máte připravenou nějakou mapu?
Ano, naše analýza je náš volební program. Oproti programům některých konkurenčních stran je stručnější. Hodně jsme si dávali záležet na tom, abychom neslibovali něco, na čem nebudeme moct vůbec pracovat. Já neříkám, co nebudeme moct dotáhnout, všechny věci se v jednom volebním období ani dotáhnout nedají, ale seriózně můžeme říct, že na všech těch věcech jsme schopni a ochotni pracovat a že jsme schopni za čtyři roky složit účet a jasně změřit, o kolik jsme se v jednotlivých tématech posunuli. V první řadě jsme vybírali taková témata, která se dají realizovat i bez dotací, protože dost často závisí jenom na tom, jak se věci zorganizují, při zachování obdobného rozpočtu jako je teď.
Mluvil si o otevřené radnici, mluvil jsi o tom, že chcete mluvit s občany, jak tedy vlastně můžou
k té vaší analýze přispět?
Od začátku se snažíme být otevřeným seskupením. Sousedé se můžou účastnit a účastní se našich setkání. Těší mě, že nás kontaktují. Snažíme se být aktivní na Facebooku, máme internetové stránky, kde publikujeme články. Připravili jsme takovou provokativní mapu, která má lidi přivést k našemu volebnímu programu. Ve vtipné, nebo doufám, že vtipné, komiksové formě jsme tu umístili teze, které mají vyprovokovat úvahu o jednotlivých bodech, které potom na druhé straně mapy řešíme v našem volebním programu. Měla by se dostat do schránek všem občanům i proto, aby na nás měl každý kontakt. Samozřejmě budeme vděční za jakýkoliv další podnět. Nějaké už se schází. Jsem za to rád. Teď třeba řešíme naše společné stanovisko k okruhu okolo Horoměřic. Řešíme stanovisko k zadržování dešťové vody. Nesmírně mě těší, že jsou naši sousedé aktivní, že se ptají, že si dělají nějaké svoje vnitřní šetření, které je má potom podpořit v tom rozhodnutí.
Znamená to, že už v této fázi, vlastně ještě mimo zastupitelstvo, se vám daří probudit lidi kolem
a vzbudit v nich otázky a snahu podávat návrhy?
Přesně tak. Musím také přiznat, že se daří probouzet i sebe. Je to úžasně nabíjející.
Před každými volbami se dávají nějaké volební sliby, podle toho, co zatím říkáš, je asi špatné se ptát přesně tímto způsobem, nicméně, jak si ideálně představuješ Horoměřice po tom následujícím volebním období?
V tom úplně nejlepším, že to bude obec, kde se lidi baví, kde se lidi potkávají a kde přemýšlí společně o problémech, které za společné považují. V ideálním případě jako obec, která řeší ještě něco, o čem dneska nemáme tušení, co vzejde právě z té společné diskuse
Tohle je taková důležitá věc, která se ale špatně měří. Zkusme teď ty „tvrdé“, dobře měřitelné věci.
Dobře měřitelné věci mají souvislost s dotacemi. Obec nemá takový rozpočet, aby velké tvrdé věci mohla realizovat bez dotace. V posledních letech mělo končící vedení obce na dotace docela štěstí. Dotace tvořily podstatnou část rozpočtu obce, takže vybudovali školku, vybudovali školu. To jsou body, to se počítá.
Co bys byl rád, kdyby se počítalo za 4 roky?
Pokud jde o nějakou velkou investici, musíme se zásadním způsobem posunout s budováním centra obce, protože naše obec nemá centrum. Nejdřív musíme mít jasno, jak to centrum má vypadat. Než takové budování začne, musíme mít velmi dobře zpracovaný projekt. A pak pro ten projekt hledat investory. My nemůžeme jít opačně, nemůžeme slibovat, že vybudujeme centrum obce, když ještě nevíme vůbec, co v tom centru obce vlastně chceme. Další investice pak, do sportovní vybavenosti,
do bezpečného zázemí pro menší děti a pro mládež.
Víme, že budeme muset investovat víc do obecní policie, do toho, abychom dokázali udržet bezpečnost v naší obci. A teď nemluvím o kamerových systémech, mluvím hlavně o lidské přítomnosti policie v ulicích. Žijeme u okraje metropole, to s sebou nese i zápory takového sousedství. Jako je třeba setkávání mládeže při činnostech, které bychom si asi úplně nepřáli. Další věcí je třeba výskyt drog v okolí Horoměřic. To jsou všechno závažné věci.
Dále silniční provoz, který neustále roste, a my hledáme řešení, jak ho regulovat. Jakékoliv měřící systémy a jejich instalace jsou také velmi nákladné a nesou s sebou velice obtížné legislativní souvislosti. Myslet si, že obec bude vybírat pokuty, které systém zaplatí, neodpovídá skutečnosti.
Abychom náš rozhovor uzavřeli. Proč to vlastně všechno děláš? Proč zrovna Starostové? Proč jste se rozhodli spojit se právě s touto skupinou lidí?
Je to směs právě těch negativních a pozitivních motivací a já považuji za férové to přiznat. Takže ten první důvod, z čistého zoufalství. Protože, když jsem viděl současné rozložení sil a správu věcí veřejných, pochopil jsem, že se to samo nemůže pohnout dál a že se to prostě samo nezlepší.
Za druhé proto, že mě věci veřejné zajímají. Já mám dnes v České radě dětí a mládeže na starosti legislativu, snažím se ovlivňovat zákony a vyhlášky v této zemi, aby se práce s dětmi a s mládeží dala vůbec dělat. Aby dobrovolníci, kteří ji dělají, byli motivovaní, aby je to neodrazovalo, abychom je vůbec měli, aby existovalo nějaké zázemí, abychom měli klubovny, aby se vůbec dalo právně ještě s dětmi jezdit do přírody, aby bylo kde tábořit, kde je vychovávat, prostě abychom si pod sebou nepodřezali větev. A při té příležitosti jsem zjistil, že věci veřejné se ovlivňovat dají. Pokud člověk opravdu chce, ví, má nějaké zkušenosti, a hlavně umí si pro to najít partnery. Tuto zkušenost bych rád přenesl na úroveň obce. Měnit politickou kulturu a umožnit ostatním, kteří budou třeba lepší než já, aby se zapojili.
A ta třetí motivace, kdy jsme přeci nechtěli ten obrovský dům před naším domem. To byla ta původně prvotní, ta sobecká motivace, to z čeho mě bude spousta lidí podezírat, že si jdu řešit developera před svým domem. Ale to přeci není developer před mým domem, to je developer
před spoustou dalších domů v Horoměřicích. Cítím, že někdo se musí postavit bezuzdné výstavbě, ale zároveň musí být partnerem těm, kteří chtějí realizovat legitimní zájmy na zpeněžení svých pozemků.
Setkáváním s dalšími lidmi v obci a tím jak se bavíme o společných tématech, se mi daří čím dál víc posouvat tuto negativní motivaci, odclonit ji a formulovat nějakou společnou vizi do budoucna. A to nejenom v našem STANu, ale vůbec pro celou naši obec.
Ale proč právě Starostové, proč právě tahle politická strana?
Chtěl jsem být členem Starostů, protože jsem si říkal, když už s někým chci spolupracovat, tak chci být jeho členem, chci je podpořit a ono to nešlo. Starostové mají takové zajímavé podmínky. Dva roky čekatelství, nechtějí vzít každého z ulice. Nabízejí ale, že jsou ochotní vzít pod křídla nezávislé kandidáty, poskytnou jim zázemí většího hnutí – takže nějakou kancelář, která poradí, dodají grafický manuál. Poradili nám, jak máme pracovat s Facebookem. A abychom byli transparentní, poskytli nám také příspěvek 11 000 Kč na kampaň.
Další důvod, proč Starostové, byl pro mě osobně ten, že souhlasím s politikou, kterou dělají na celorepublikové úrovni. Jsou pro mě ztělesněním obrody právě v menších městech a obcích. Díky Starostům a nezávislým se zlepšují podmínky pro obce v oblastech jako je například rozpočtové určení daní. Spousta starostů nebo zastupitelů, od kterých se učím, jsou moji kamarádi. Už dlouho se bavíme o výhodách této velké sítě, o propojení, bez kterého by sami nedokázali prosadit myšlenky na kraji nebo mezi dalšími obcemi. Je pro mne inspirující, že znám skauta Petra Gazdíka, skauta Honzu Farského. Potkali jsme se při dlouholeté práci pro děti a mládež, a to jsou lidé – Petr Gazdík v Suché Lozi coby starosta, Honza Farský dodneška vedoucí skautského střediska v Semilech – kterým vždycky děti, mládež a vzdělávání leželo na srdci. Z mého pohledu jsou to také lidé, kteří si nezavdali, přestože jsou v politice už déle, a odolali pokušení začít věci odbývat, bavit se, nechat se korumpovat, nebo ovlivňovat různými zájmovými skupinami, a jsou pro mě do jisté míry vzorem.
Takže posledních několik málo vět. Proč vás tedy volit?
Jsme otevřená parta s realistickým programem, s odhodláním nejenom mluvit, ale i pracovat pro naši obec, to znamená být opravdu členy zastupitelstva a věnovat tomu potřebný čas. Parta zajímavých, nových a neokoukaných lidí napříč věkovými skupinami, napříč Horoměřicemi a napříč různými sociálními bublinami, která chce přinést svěží vítr.
Děkuji za rozhovor. Tomáš Navrátil
